23. 8. 2024
Pozor - křehké!
Končí prázdniny, čas dovolených a táborů. Zažili jsme balení kufrů či batohů, přemýšlení, co všechno si s sebou vzít. Po návratu pak vybalování, praní a ukládání všech věcí, co jsme s sebou měli. V případě dětí a jejich táborových pobytů často i počítání toho, o kolik ponožek či jiných kusů oblečení je zase méně.
Děti, které přichází do pěstounské péče, si s sebou také nesou nějaké zavazadlo.
Možná jim tam rodiče stihli přibalit oblíbenou hračku, možná pár kousků oblečení, nebo oblíbenou sušenku. Někdy ani na to není čas a dítě ze své rodiny odchází jen s tím, co má zrovna na sobě. Přesto všechno si s sebou pomyslný baťůžek nese. Jsou v něm jeho zkušenosti, zážitky, očekávání, myšlenky na lidi, které muselo opustit. Ne vždycky jsou to hezké věci. Mohou to být vzpomínky na mámu, která někdy hrozně křičela, na tátu, který nešel pro ránu daleko. Vzpomínky na chvíle, kdy nikdo neměl čas pofoukat rozbité koleno. Možná i zkušenost, jak velký může být hlad.
Co se s tím baťůžkem stane, když přijde dítě k pěstounům? Zdálo by se nejjednodušší říct něco jako: „…tohle už tady nebudeš potřebovat, máme pro tebe nachystané všechno, a je to voňavé, nové, krásné. Tenhle svůj baťůžek nech přede dveřmi, pak ho vyneseme se smetím.“ Jenže tak jednoduché to není. Dítě v tu chvíli slyší: „Tvoje minulost nás nezajímá. Pravděpodobně byla tak špatná, že o ní ani nechceme nic vědět.“ A v duchu se ozývá hlásek, který říká: „Nejsi dost dobrý, to, co tvoří tvoji minulost, je špatné, takže i ty jsi špatný.“
Ať už je ten pomyslný baťůžek jakkoliv zatížený, je to jediná věc, která dítě propojuje s jeho minulostí, s tím, co zná, v čem umí žít a co mu dodávalo pocit jistoty – jakkoliv my dospělí víme, že to byla velmi „nejistá jistota“.
Anebo můžeme říct: „Ukaž, podíváme se, co máš v baťůžku, hezky to protřídíme, uložíme, možná bude potřeba něco vyhodit, protože už se to nehodí vyprat ani umýt. A až to všechno vybalíme, nakoupíme ti všechno ostatní, co budeš potřebovat.“ Jenže ani tohle nemusí být moc příjemné. V pomyslném baťůžku mohou být i věci, za které se dítě stydí, které těm novým cizím lidem nechce ukazovat. Co by si o něm pomysleli? A co když si kvůli těm věcem v baťůžku budou myslet špatné věci o mámě a o tátovi?
Co tedy v takovou chvíli udělat? Jak nejlépe se zachovat? Nejdůležitější v takovou chvíli je vlídnost, vstřícnost a trpělivost. „Pojď dál, ukážu ti, jak to tady vypadá, ukážu ti tvé místo. Budu tě provázet tvým životem tady u nás. Baťůžek si můžeš položit hned vedle postele a až budeš chtít, společně se podíváme na všechno, co v něm máš. Pro všechny tvé věci je u nás místo, nic nebudeme vyhazovat.“
Zkušenosti mnoha pěstounů mluví o tom, že když k nim dítě přišlo, tak bylo první dny, někdy i týdny překvapivě hodné. Bylo spíše tiché, radostně přijímalo všechny připravené aktivity, před spaním si poslušně čistilo zuby a po jídle odneslo svůj talířek a hrneček do dřezu. Po nějaké době se to začalo měnit. Přišel první záchvat vzteku. Jídlo, které pěstounka s láskou připravovala, shodilo z talíře na zem s tím, že máma vařila lepší. Co se to stalo? Kam zmizelo to hodné děťátko z prvních dnů? Nezmizelo. Jen začalo pomalu vytahovat věci ze svého pomyslného baťůžku. A bedlivě sleduje, jak na to pěstouni reagují.
Reakce „Tak to tedy ne, jídlo se u nás na zem neháže!“ nemusí být tou správnou, protože v tu chvíli ani tak nešlo o jídlo, ale o to, že se probouzí minulé vzpomínky a zkušenosti. Těžko říct, co přesně dítě v tuto chvíli prožívá. S velkou pravděpodobností to sebeovládání z prvních dnů, kdy se snažilo zjistit, kde se to vlastně ocitlo, je už vyčerpané a na povrch se dostávají ty těžké věci z baťůžku. Neznamená to ale, že aby se u nás dítě cítilo přijaté, máme mu dovolit rozhazovat jídlo po zemi a ještě ho u toho chválit, jak dobře se u nás zabydluje.
V takové situaci můžeme například říct „Koukám, že tě asi něco moc rozzlobilo a nevěděl jsi, jak jinak to dát najevo, než shodit ten talíř. Teď to tady uklidím, aby do toho nikdo nešlápl. Pak zkusíme přijít na to, co příště udělat jinak, abys nemusel to jídlo házet na zem.“ Když říkáme něco podobného, dítě slyší tohle: „Vím, že jsi asi v minulosti zažíval těžké věci a je mi to moc líto. Ale se vším, co si v tom baťůžku přinášíš, si tady poradíme. Pro všechny tvé věci je tu místo a ke všem se budeme chovat s respektem. Máš tolik času, kolik potřebuješ.“
Na závěr ještě krátká úvaha. Většina z nás už asi minimálně jednou v životě zažila stěhování. Všechny věci zabalené v krabicích, které se postupně na nové místo převezly. Některé se vybalovaly hned, některé možná zůstaly pár dnů, týdnů, či měsíců ve sklepě a čekaly, až bude ten správný čas a to správné místo na jejich vybalení. A teprve tehdy, když ze sklepa zmizela i ta poslední krabice, jsme zažili ten pocit, že už stěhování skončilo, jsme doma a všechno je tam, kde má být. Děti to mají podobně. Potřebují čas a naši láskyplnou vstřícnost, aby se přesvědčily, že všechny věci ze svého baťůžku mohou vybalit. Že se nemusí stydět za to, co tam mají. A že všechno, co si s sebou přinesly, má v jejich novém domově své místo.
Veronika Hofrová, psycholožka Pracoviště pro NRP při STROP, z. ú.